Češi jako kulturní národ? Bez svobodných licencí to nepůjde.

V roce 2005 si Ministerstvo zahraničí Česká republiky zadalo průzkum, aby zjistilo, jaký obraz mají cizinci o Češích a o České republice. Výsledky byly tristní: mnoho Evropanů ani nevědělo, kde náš stát leží, a nejvíce si ho skrze reklamní fotografie se slunečnicovými poli asociují s výrobou oleje. Co se dá udělat, abychom byli národem Dvořáka, Havla a Formana? A je vůbec čemu se za současné situace divit?
Není. Podíváme-li se na „vývoz“ české kultury do zahraničí, největším kulturním artiklem porevolučního Česka je pravděpodobně česká pornografická scéna. Jelikož je na internetu a dostupná všem, je také tím, s čím si náš stát budou lidé spojovat.
Ve stejném roce, kdy si ministerstvo zadalo onen průzkum, měla česká Wikipedie teprve 20 000 článků. Od té doby pokročila nejen ona (dnes jich má přes 300 000), ale i celá společnost. Ať se nám to líbí nebo ne, kulturní obraz se dnes vytváří především na internetu a šíří se sociálními sítěmi. Tedy: každý zná street-artového umělce Banksyho, protože si jeho díla lidé fotí a sdílí na Facebooku. Hudba mezi posluchače proráží tak, že je sdílena na sociálních sítích a vlna zájmu o nové umělce je vytvářena stovkami bloggerů, kteří na internetu působí. A informace o historii a architektuře? Na přednášku nebo do knihovny se pro ně nechodí, vše je přeci na Wikipedii.
Zamysleli jste se někdy, jak obtížné pro cizince je dostat se k české kultuře? Je to až neuvěřitelné. Největším Čechem byl zvolen Jára Cimrman, ale jsou na internetu otitulkované záznamy představení Divadla Járy Cimrmana? Nejsou – ze serveru YouTube byla smazána, protože za současné situace bylo jejich zveřejněnění nelegální. Najdeme alespoň na internetu slavné české filmy z přelomu 60. a 70. let, zlaté éry českého filmu? Na YouTube zatím mnohé jsou (nelegálně), ale snaha dodat k nim třeba titulky a anglický popis je samozřejmě nulová. Podobně beznadějná je situace i s českými výtvarnými díly nebo s významnými historickými listinami a muzejními exponázy z české historie. Chcete vidět třeba slavná díla českých kubistů? Tak se na ně musíte přijet podívat do galerie.
Existuje přitom geniálně jednoduché řešení. Místo drahých kampaní by lépe zaúčinkovalo zaměstnat člověka, který bude uvolňovat českou kulturu na internet. A to pod svobodnou licencí, aby ji mohl kdokoliv sdílet a používat. Výhodou takového přístupu je, že o šíření se postará internet samotný – k tomu není potřeba platit billboardy nebo reklamní časy v televizi. Česká Wikipedie v tom může hrát zásadní roli – má zavedenou infrastrukturu dobrovolníků (kteří třeba přeloží titulky) a navíc přední místa ve vyhledávači Google. Jednoduše řečeno – uvolněte českou kulturu pod svobodnou licencí a o zbytek se postará internet 2.0.
Spousta skvělých děl české kultury byla vytvořena z veřejných prostředků, má skvělý potenciál na světovém internetu, ale téměř nulový potenciál komerční. Pojďme se oprostit od zažraných představ, že se s autory či majiteli autorských práv nedá dohodnout, a vyzkoušejme to. Možná zjistíme, že to tak nemožné není.